Mys dobrých nadějí: Paní Hana, 67 let

Paní Hanka chodila pravidelně každého půl roku. I tentokrát přišla s úsměvem, podala ruku a pevně stiskla. Vždycky přinesla kafe a nějaký mls. Tentokrát švestkový koláč.

„Dneska nic nechci,“ řekla. „Jen mi řekněte, že to, co cítím, není blbost.“

Plavovláska se podívala na tranzit Neptuna přes její 4. dům. Na progresivní Měsíc ve 12. domě.

„To, co cítíš, je smutek za domovem, který už neexistuje. Dům je prodaný, děti jsou v Německu, manžel umřel před dvěma roky. Neptun ti rozpouští hranice, na které jsi byla zvyklá. Pláčeš za vším najednou, i když nevíš proč.“

Paní Hana kývla. „Přesně tak to je.“

„To není blbost,“ vydechla Plavovláska. „To je čas. A čas chce být viděn a uvědomován. Nemusíš být pořád ta silná. Najdi si svůj nový zájem. Zahrádka, turistika, vyšívání – je to vcelku jedno. Ale měj stanovený třeba malý cíl, ke kterému směřuj.“

Hana kývala hlavou. Vyprávěla, jak plánuje vyvýšené záhony s bylinkami. Jednak se jí to líbí a jednak uvítá, když se při pletí nebude muset plazit po kolenou na zemi. Povídala o dávné kamarádce, se kterou se léta neviděla a náhodou ji potkala. Že si povídaly o rodinách, které se už rozprchly, o smutku a o radostech. O pečení, vaření a že vlastně teď není komu … Povídala a povídala. A Plavovláska věděla, že je to tak dobře.

Daly si kávu. Koláč si daly napůl. Paní Hana si vlastně opravdu potřebovala jen popovídat a dostat ze sebe přetlak stesku a smutku.


Ale když přijde člověk a řekne „já nevím, kdo jsem“, a ty mu ukážeš papír, kde je napsáno „Slunce v Rybách, 12. dům, kvadratura na Saturn“, vysvětlíš mu, že s tímhle žít není vůbec jednoduché a on řekne „sakra, jo“, tak se něco posune.

Najednou to není blázen. Je to jen člověk s akcentovaným 12. domem, který potřebuje ticho, aby fungoval. Celý život si myslel, že je líný. Myslel si to on sám i jeho okolí, ale není to tak.

Práce Plavovlásky je překlad. Překládá symboly do srozumitelného jazyka, kterému každý rozumí. Tedy každý, kdo rozumět chce. Žádná magie a čáry. Jen čtení hvězdné mapy, možnost ukázat cestu a říct: „Tam nechoď, tam jsou lvi“.

O půl druhé ráno zavřela notebook. Svíčka dohořela.

Zítra přijde někdo další s otázkou „co bude“. A ona mu to neřekne. Řekne mu ale, kde je teď a jaké jsou cesty dál. Protože s tím se dá něco dělat.