Paní Hanka chodí pravidelně každého půl roku. Přijde s úsměvem, podává ruku a pevně tiskne. Vždycky přinese kafe a nějaký mls. Tentokrát švestkový koláč.

„Dneska nic nechci,“ řekne. „Jen mi řekněte, že to, co cítím, není blbost.“

Podívám se na tranzit Neptuna přes její 4. dům. Na progresivní Měsíc v 12. domě.

„To, co cítíš, je smutek za domovem, který už neexistuje. Dům je prodaný, děti jsou v Německu, manžel umřel před dvěma roky. Neptun ti rozpouští hranice na které jsi byla zvyklá. Pláčeš za vším najednou, i když nevíš proč.“

Paní Hana kývne. „Přesně tak to je.“

„To není blbost,“ vydechnu. „To je čas. A čas chce být viděn a uvědomován. Nemusíš být pořád ta silná. Najdi si svůj nový zájem. Zahrádka, turistika, vyšívání – je to vcelku jedno. Ale měj stanovený třeba malý cíl, ke kterému směřuj.“

Hana kývá hlavou. Říká jak plánuje vyvýšené záhony s bylinkami, Jednak se jí to líbí a jednak přivítá, když se při pletí nebude muset plazit po kolenou na zemi. Povídá o dávné kamarádce, se kterou se léta neviděla a náhodou ji potkala. Že si povídaly o rodinách, které se už rozprchly, o smutku a o radostech. O pečení, vaření a že vlastně teď není komu … Povídá a povídá. A já vím, že je to tak dobře. 

Dají si kávu. Koláč si dají napůl. Vlastně paní Hana opravdu si potřebuje jen popovídat a dostat ze sebe přetlak stesku a smutku.


Ale když přijde člověk a řekne „já nevím kdo jsem“, a ty mu ukážeš papír, kde je napsáno „Slunce v Rybách, 12. dům, kvadratura na Saturn“, vysvětlíš mu, že s tímhle žít není vůbec jednoduché a on řekne „sakra, jo“, tak se něco posune.

Najednou to není blázen. Je to jen člověk s akcentovaným 12. domem, který potřebuje ticho, aby fungoval. Celý život si myslel, že je líný. Myslel si to on sám i jeho okolí, ale není to tak.

Moje  práce je překlad. Překládám symboly na srozumitelný jazyk, kterému každý rozumí. Tedy každý, kdo rozumět chce.  Žádná magie a čáry. Jen čtení hvězdné mapy, možnost ukázat ti cestu a říct ti :“Tam nechoď, tam jsou lvi“.



O půl druhé ráno zavřu notebook. Svíčka dohoří.

Zítra přijde někdo další s otázkou „co bude“. A já mu to neřeknu. Řeknu mu ale kde je teď a jaké jsou cesty dál. Protože s tím se dá něco dělat.